Může se stát, že někdo dostane do života Dar, ale ne každý si ho zaslouží a umí s ním zacházet.
Arline, hrdinka tohoto románu byla takovým darem také obdařena, ale naplno se projevil až ve středním věku.
Její příběh začíná v práci, které obětovala veškerý svůj čas. Pracovala v naučném oddělení s kamarádkou Mairou, která jí dělala fotografku.
Arline se později zabývala opravou textů po všech pracovnících a velmi úzce spolupracovala s jejím šéfem a majitelem nakladatelství.
Jezdili po hradech v celé zemi, protože se rozhodli vydat o těchto skvostech knihu. Arline měla ten dar se dostat do minulosti, tím se o hradech dozvědět, co nikdo neví. Její první takový vstup byl pro ni šok, ale oporou jí byl její vlastní šéf. Prožila neuvěřitelné chvíle ve středověkém Skotsku, které byly krásné, divoké, nebo smutné či plné bolesti. Měla před sebou těžká rozhodnutí a nejen tam, ale i ve svém skutečném životě.
Rozhodne se správně, nebo přijde o svůj výjimečný dar? Proč a za jakým účelem ho dostala? Jen ona sama musí přijít na to proč, se děje tohle všechno v jejím životě …
Úryvek z knihy:
V tu chvíli věděla, že se nachází na úplném konci třináctého století. Hrad měl už také něco za sebou, ale pořád byl nádherný. Všichni se vydali směrem, kam měli namířeno, domů. Když už byli opět na cestě, vyřítil se proti nim jezdec na koni a za ním další tři. První jezdec jel tryskem, ale zastavit už nestačil, jen zbrzdit trochu koně, což ani tak nestačilo. Projel tak těsně kolem Aileen, až ji shodil z koně. Další muži stačili koně strhnout do pole. Vše se odehrálo ve velmi krátkém čase.
Aileen si narazila trochu nohu, ale hlavně se hněvala. Postavila se s pomocí svých mužů. První muž svého koně zastavil a smál se.
„Jezdíte, jako šílenec, pane!“ dokulhala ke svému koni.
Začala si ho prohlížet v místech, kde do nich strčil. Měl na boku šrám, což Aileen přímo dopálilo. Šlehla po mužích zlým pohledem.
„Bavíte se dobře? Mohl jste ho zabít!“ pohladila svého koně a pro jistotu mu přejela ještě rukou po nohách.
„Ale nezabil a vy jste, jak koukám také v pořádku. Poroučím se, madam,“ uklonil se a pokračoval se svými druhy krokem směrem na hrad.
„Jste bezohledný ničema, pane! Doufám, že se vám to vymstí!“ vykřikla za ním a vyšvihla se na koně. „Jedeme!“
Muži na koních se zastavili a ten, který ji srazil, se přestal usmívat. Jen přimhouřil oči a díval se, jak se jim skupinka vzdaluje.
Aileen si přála vidět hrad v době po jeho postavení. Doufala, že bude mít štěstí a uvidí ho i zevnitř. Povedlo se. Přesunula se v čase ještě o několik století zpět. Věděla, že je v desátém století. Na hradě seděla s několika šlechtici u stolu. Hrabě jí vyprávěl o hradě, vše o co se zajímala. Dokonce jí prozradil, že tu stála usedlost již někdy v prvním století, která napůl vyhořela, ale postavilo se nové sídlo, které se rozrůstalo, ale postupně měnilo v hrad. Nynější hrad byl vlastně postaven do obdélníkového tvaru. Ze všech stran se dal dobře bránit. Uvnitř byl prostor obrovský, kde bylo vše, co bylo zapotřebí k přežití. Pozemky v okolí také nebyly zrovna malé. Jakmile se Aileen dozvěděla, co potřebovala, vrátila se zpět.
S úsměvem se podívala na Roberta. „Úžasné. Vím víc, než jsem potřebovala. Věděl jsi, že než byl postaven samotný hrad, stála tady usedlost, která se prý datuje do prvního století?“
„Teď už to vím. Je to neuvěřitelné,“ usmál se Robert.
