Naše první opravdová dovolená

Koho zajímá dovolená obyčejných lidí z vesnice? No někoho možná ano, protože dva blázni a pes se vydali z Krušných hor na Šumavu. Říkáte si, proč jezdili z jedněch hor do dalších? Proč raději nejeli někam k moři? Proč? Jednoduše proto, že milujeme hory a lesy. Také jsme chtěli klid od všeho.

Prostě jsem na netu už dlouho hledala nějakou chalupu, či chatu na Šumavě. Já osobně jsem chtěla dovolenou ve Skotsku, ale musela jsem od toho ustoupit kvůli mému muži a naší fence Jessie. Můj další návrh byla Šumava, kterou už jsem si nenechala vymluvit. Ukázala jsem několik vybraných chalup a chat svému manželovi. Oba jsme se okamžitě shodli na super chaloupce na samotě u Maleče. Hned jsem si jí rezervovala ještě před prázdninami, mimo sezónu. Majitelka mě kontaktovala skoro ihned. Po zaplacení jsem obdržela poukaz a mohly začít přípravy. No přípravy se vlastně konaly až den dva před odjezdem. Nejsem z těch, co blázní už čtrnáct dní dopředu. Jelikož jsme si dva měsíce před dovolenou v bazaru koupili auto, mohlo se vyrazit bez obav kamkoli. No vědět, co stane hned první den, tak přípravy by byly asi mnohem důkladnější. Ale to předbíhám. Byla to naše první dovolená ve dvou. Tím nechci říci, že bychom nikam nejezdili, to ne. Ale vždy to bylo někam za rodinou, nikdy na pořádnou dovču, kde si člověk odpočine úplně od všeho. Takže můžeme? Jste na to připraveni?

28. 5. 2016 - Den první – odjezd.

Takže ráno dobalit, usmažit řízky, klasika, připravit nějaké to jídlo. Dohodli jsme se, že pečivo si koupíme až tam. Moje mamka nám na cestu upekla šátečky. Mě tvarohové a Martinovi makové, což bylo super. Nějaké ty konzervy, pití a mnoho na opékání a grilování. Nezapomněli jsme ani na naší Jessie. Měla svoji tašku, kde měla jídlo, misky, pití, hračky a nějaké pamlsky. Pelíšek již byl v kufru auta, který byl jen pro ni. V kufru oktávky kombi měla místa víc, než my. Jakmile bylo sbaleno, mohli jsme to nanosit do auta.

Poté jsme se šli převléknout. Řekli jsme si, že ještě zajdeme dolů, abychom se rozloučili. Naši bydleli dole a nám přenechali vrch, který jsme si přestavěli. Vzali jsme zbytek drobností a šli dolů. Martin si u dveří řekl, že raději zastaví přívod vody. Když tak učinil, šli jsme k autu, dali do něj zbytek věcí a šli za mamkou. Chvilku jsme pokecali, než jsme vyrazili.

Navigace byla zapnutá, Jessie se cestování autem líbilo, takže se mohlo jet. Vybrali jsme si suprovou cestu přes vesnice s minimálním provozem. Každou chvíli jsme stavěli. Nikam jsme nespěchali, měli jsme do čtyř hodin spoustu času. Vyjížděli jsme přesně za deset minut jedenáct. Cesta nám ubíhala a všichni jsme s dobrou náladou sledovali krásy naší vlasti. Cestou jsem poslala našim smsku, jak jsme se dohodli. Asi necelých třicet km před cílem se ozval můj mobil. Koukla jsem na displej a mamka. Nijak jsem se nedivila a zvedla to. „Ano?“

„Jani, nelekej se, ale šla jsem ti pověsit prádlo a na skřínce u dveří jsou nějaké peněženky a očkovací průkaz Jessie.“

Okamžitě jsem věděla, že je zle. Musela jsem tu chvíli být úplně bílá. Ihned jsem se otočila na Martina. „Nemáme doklady.“ … otevřela jsem přihrádku před sebou. No opravdu, nebyly tam. Martin zastavil na fleku a zapnul výstražná světla. „Do prdele.“ … zaznělo.

„No, nechali jsme je doma.“ … ozvala jsem se konečně opět do mobilu.

„Jak daleko jste od cíle?“ … zeptala se, tak jsem jí to řekla.

„Co kdybyste tam dojeli a nějak se domluvili, nebo se jedině vrátit.“ … navrhla. „Já vám ty doklady okamžitě pošlu.“ … zaznělo, ale nejprve jsem se musela domluvit s manželem. Také nás hned napadlo, že nemáme ani korunu, abychom si něco koupili a hlavně zaplatili vratnou kauci, kterou jsme měli dát na chalupě. „Mami, ale jsme úplně bez peněz. Víš co, my se nejprve dohodneme, pak ti zavolám.“

„Dobře dohodněte se a klid.“ … mamčin hlas zněl, jakoby se chtěla každou chvíli rozbrečet. Jenomže já a můj muž nejsme z těch, kteří si vjedou hned do vlasů a navzájem se obviňují, kdo za to může. Nadávají si a dlouze to s křikem rozebírají. My dva jsme to vzali s klidem.

Padlo několik návrhů. Otočit to a jet zpět. Dojet, mě vysadit i s Jessie a Martin by se vrátil s tím, že už by ten den nepřijel. Nebo zavolat a nějak se dohodnout s tím, že nám doklady mamka pošle poštou. Já vím, já vím, pošta. Říkáte si posílat něco poštou je s prominutím o hubu. Kdyby se to ztratilo, tak bychom měli starosti hlavně s doklady. Nebojte se. Moje mamka naštěstí pracuje na poště, takže ví, jak to ošetřit. Tak to bychom měli. Ještě zavolat majitelce. Mně se do toho z nějakého blbého důvodu nechtělo, ale můj muž měl pravdu, když mi říkal: „Tak ty si s ní celou dobu píšeš, zařizuješ ubytování a nemůžeš jí zavolat? Prosím tě dej mi číslo.“ … řekl jen.

Když jsme konečně dojeli na chalupu, přivítal nás déšť, ale také majitel, který byl milý a vše nám ukázal. Dokonce bylo i zatopeno a v bojleru teplá voda. Jakmile nás v rychlosti obeznámil s chalupou, dal nám klíče a popřál pěkné ubytování. Poděkovali jsme, a jakmile odjel, osvobodili jsme naši Jessie z kufru auta. Ihned jsme zavřeli bránu a nanosili věci z auta pod střechu. Konečně jsme si oddychli a po chvíli kdy z nás opadla ta tíha z namáhavé cesty, jsme se převlékli do něčeho pohodlnějšího. Kufr jsme odnesli do vedlejší místnosti, která sloužila jako ložnice. Zde bylo dvoulůžko, naproti jedna postel a hned vedle ní nádherná stará kachlová kamna v hnědé barvě. V místnosti bylo také teplo, ale my jsme se rozhodli, že tuto místnost nebudeme obývat. Jakmile jsme se převlékli, opustili jsme místnost a ocitli se na chodbě, která byla kolem dokola roubená. U vchodových dveří stála dřevěná lavice, na které byla přehozena deka. Za dveřmi vedly příkré schody na půdu. Schody sloužily jako botník. U schodů na zdi visel věšák na věci.

 S chodby se dalo jít i do malé koupelny, kde byla sprcha, umyvadlo, záchod, dokonce pračka a nad ním bojler. Na pračce byly tři ručníky ovázané růžovou stuhou, posypané růžovými kvítky. Zdi byly obloženy obkladem napodobující dřevo. Středem místnosti vedla roura do komína, ale nijak to nenarušovalo vzhled koupelny. Napravo od koupelny se šlo do velké sednice, kde jsme se rozhodli s manželem i spát. Byla zde velká kachlová kamna modré barvy i s pecí. Něco úžasného. Kdo jezdíval jako malý k babičce na venkov, určitě pochopí. To se týká hlavně těch staršího data. Kolem kamen stála lavice a pod ní bylo naskládané dřevo. Vedle i nad kamny viselo různé nádobí i poklice. Za rohem pod okny stála jedna postel a pod druhým druhá, takže byly do písmene L. Obě byly z masivního dřeva. Tam jsme spinkali noc co noc. Vedle těch postelí stála komoda a na ní stála a kazila vzhled místnosti televize, kterou jsme vůbec nezapínali, jen ráno na počasí, jinak opravdu ne. Hned vedle stál velký stůl, dřevěná lavice do L a tři židle. Vše k sobě ladilo. Na oknech visely malé závěsy v modré barvě, záclony do půli okna a na stole byl ubrus modrožluté barvy. Vedle toho stolu stála ještě jedna komoda a nad ní visela police s nádobím. Od dveří napravo u zdi stála stará kuchyňská linka plná starého nádobí. Vše čisťounké a krásné. Tekla zde jen studená voda, ale my jsme zvyklí. V malé kuchyňce hned za rohem byla lednička, na ní mikrovlnka, vedle skříňka a elektrický sporák. Nad tím vším byla další velká police se starými kousky nádobí. Z maličké kuchyňky se dalo jít do spižírny, kde jsme měli pití, jelikož tam bylo příjemně chladno. Podlaha byla z leštěného dřeva po celé chalupě. Ven z chalupy se vyšlo na dlouhé zápraží s dřevěným zábradlím, na které nepršelo. Bylo pod střechou. Vedle vchodu stála lavice, takže posezení jak malované. Pod zápražím stál starý podstavec na šicí stroj a u něj dvě lavice na špalcích. O kus dál bylo přírodní ohniště i krytý gril. Dokonce tam byly připraveny klacky na opékání. Hned naproti bylo úložiště dřeva, garáž na nářadí, to vše připojeno na dům. Pozemek okolo chaloupky byl obrovský a bylo by zbytečné, aby byl celý posekán.

Jakmile jsme si vše prohlédli, najedli se řízků, udělali jsme si čaj a posadili se před chaloupku. To uklidňující ticho mě nabíjelo od první minuty. Les před vámi, zpěv ptáků a nic rušivého, i když jsme byli jen kus od silnice, kde projelo auto jednou za půl dne. I tak nebylo skoro slyšet. Tohle by měl zkusit každý. Nenechat se ničím rušit a zaposlouchat se. Žádný mobil, žádný počítač, televize, ani rádio. Jen vy a příroda. Naše Jessie si vše důkladně prohlédla a očichala. I ona tu byla spokojená. Asi pro ni bylo nové, že nemá po kom štěkat, což si vynahradila na našich budoucích výletech.

Večer jsme si přenesli peřiny a polštáře do sednice. Jessie měla pelíšek vedle našich postelí, takže se mohlo jít spát. Okolo chalupy, ani nikde poblíž nesvítily žádné lampy, takže tma jak v pytli. Bylo to úžasné a okamžitě jsme usnuli.

Ale to ještě není vše. V noci jsem musela na toaletu, takže jsem si posvítila baterkou, kterou jsem měla po ruce, abych nerušila svého muže. Vše v pořádku, ale jakmile jsem se postavila z mísy, vrazila jsem hlavou do roury, která vedla koupelnou. Nevýhoda větších lidí. To však nic nebylo s porovnáním s menším rámem dveří koupelny. Další rána do hlavy, což mě probralo. Div jsem neviděla hvězdičky. „Do pr…“ … zanadávala jsem, promnula si hlavu a zamířila zpět do postele. To už jsem si myslela, že nezaberu, ale usnula jsem jako špalek. Následující den bylo běžné, že kdykoli jsem použila koupelnu, dostala jsem ránu, než jsem si na to zvykla, že se mám ohýbat. 

29. 5. 2016 – Den druhý – Pohoda

Probuzení do nedělního rána bylo úžasné. Ještě nebylo ani šest, když jsme vstali. Martin šel s Jessie ven a já dělala sobě čaj a jemu kávu. Dala jsem Jessie čerstvou vodu a připravila pro ni její povinné čtyři piškoty s kapičkami. Když se ti dva vrátili, Martinovi nebylo dobře. Nejspíš mu nesedly ty řízky večer. Chvíli trvalo, než se mu udělalo dobře. Naštěstí jsem s sebou vzala i žaludeční čaj, který mu později pomohl. Jo, bylinky. Po lehkém obědě v podobě polévky se Martin natáhnul za pec. Já jsem seděla na lavici a četla si. Neděle byla taková přeháňková, ale my si užívali klidu. Když zrovna nepršelo, házela jsem Jessie balonek.

Navečer jsme se rozhodli grilovat něco malého. Martin se staral o gril a já krájela zeleninku, které jsme měli poměrně dost, na rozdíl od pečiva. Po večeři jsme si chvíli sedli ven před chalupu, později jsme hráli stolní hry, které jsme si přivezli. Prostě jsme relaxovali a užívali dovolené. 

30. 5. 2016 – Třetí den – Procházka

Od samého rána bylo překrásně. Bez dokladů se nám nechtělo nikam jezdit, tak jsme se rozhodli prozkoumat zdejší okolí. Vzali jsme Jessie na vodítko a vyrazili po polní cestě, která vedla hned kousek od brány. Cesta lemovala krásné lesy plné borůvčí. Škoda, že ještě nerostou. Došli jsme skoro až k dalšímu osamocenému stavení, ale uhnuli jsme po jiné cestě, která vedla do lesa. Procházka to byla úžasná, při níž se udělaly i nějaké snímky. Udělali jsme takový menší okruh, ale vraceli jsme se vysokou trávou. Ano správně. Klíšťata. Jakmile jsem odcvrnkla první z čumáku Jessie, přidali jsme do kroku, abychom se ocitli opět na cestě. Naše příjemná procházka stála naši Jessie deset klíšťat, které si přinesla. Kdyby nebyla světlá, nevím, jak bychom je hledali. Manžel jí tahal jedno po druhém. Když už jsme si mysleli, že je to vše a konečně se posadili před chalupu, zahlédli jsme další. I přes kapičky, které jsme jí aplikovali před odjezdem, se některé zakouslo, jak jsme zjistili za další dny. Nakonec jich bylo třináct. Naši Jessie se samozřejmě prohrabování její srsti líbilo, takže spokojeně držela. K večeru jsme se rozhodli opékat buřty. Mezitím mi mamka oznámila, že doklady poslala a měli by tam být druhý den. Ocenila je dost vysokou částku, takže by si pošta nedovolila balíček ztratit. Nám zatím nic nechybělo, ale těšili jsme se na nějaký ten výlet. Každý podvečer jsme si přitopili v kachlových kamnech, abychom prohřáli studenou chaloupku. V noci si nemůžeme stěžovat, že bychom neměli dostatek poctivého spánku. 

31. 5. 2016 – Čtvrtý den – Balíček

Dopoledne nám zavolala máma, že prý je balíček tam a čeká na roznesení. Nevěděli jsme, kdy nám dají vědět, takže jsme zůstali na chalupě, i přes to, že bylo hezky. Pošta nán měla dát vědět, až balíček převezmou. My jsme si krátili čas čtením a posloucháním zpěvu ptáků. Až odpoledne se ozvala paní majitelka, že balíček vyzvedla, ale přiveze ho až mezi pátou a šestou. Pošta se ozvala asi za další dvě hodiny, co nám volala majitelka. Taky dobré. Jakmile dorazily doklady, ihned balíček manžel otevřel a dal majitelům onu kauci. Seznámili jsme se i s majitelkou a moc jim poděkovali. Než odjeli, manžel se jich zeptal, jestli je ještě někde otevřeno, abychom si koupili pečivo. Poradili nám Vacov, kde měli večerky a dokonce vyhlášenou pekárnu i s prodejnou, která ale otvírala až večer v osm. My jsme tedy nasedli do auta a vyrazili nejprve do Strašína, kde měli samoobsluhu, ale zavřenou, takže jsme jeli do Vacova. Nebyl daleko a tou stranou jsme jeli poprvé. Zaparkovali jsme na náměstí a já vyběhla do večerky, kde jsem koupila nějaké pečivo a nanuky. Za chvíli jsme byli zpět a spokojeni. Dohodli jsme se, že hned ráno vyrazíme na první výlety.

1. 6. 2016 – Pátý den – Hrady