Pobyt v nemocnici

Je zvláštní, jak se může naše tělo z ničeho nic zhroutit. Lidské tělo je velmi zvláštní a křehká schránka.

No samozřejmě jsem si nevšímala příznaků, na které mě mé tělo upozorňovalo. Únava mě trápila asi čtrnáct dní před návštěvou doktora. Představte si takový mírně se zvedající kopec asi 400 metrů dlouhý, který musíme absolvovat do práce každé ráno. Dříve jsem ho vyšla bez velkých obtíží, ale co se to se mnou najednou stalo? Každých několik metrů jsem se musela zastavit a rozdýchat to. Funěla jsem totiž jako lokomotiva. Můj muž na mě vždycky trpělivě čekal. Co si ale v tu chvíli myslel, to fakt nevím. Já jsem si v tu chvíli myslela také své. Hlavně když se to opakovalo každý den. Říkala jsem si, že už stárnu, nebo jdu do přechodu. Ke všemu mě začaly brnět prsty. Nejprve na rukou, poté i na nohou, což bylo divný. No také to moje dýchání se zhoršovalo a to rychle. Pozorovala jsem to hlavně v práci, kde jsem musela makat a dost chodit. Ufuněná lokomotiva se změnila v hodně staré a hlučné auto v posledním tažení.

Nastal vysněný víkend, super. No aby toho nebylo málo, začala jsem otékat. V sobotu to byly ruce a v neděli už jsem vypadala jak panáček michelin i stejně tak bílá. Můj obličej vypadal po ránu, asi jako když se díváte na Quasimoda. Fajn, řekla jsem si, takže zítra k doktorovi. Můj muž mě tam posílal už dávno, ale to jsem celá já. Doktory nemusím, ale musela jsem.

Jakmile mě sestřička viděla, okamžitě mě vzala dovnitř a posadila na židli. Asi jsem fakt vypadala blbě. Ani doktor ze mě nebyl nadšený. Natočili mi EKG, změřili tlak, zvážili a jiné podobné blbiny. Ještě že jsem nic nejedla, protože mi mohli vzít hned krev. Mám problém s žílami, ale naše šikovná sestřička si cestu ke krvi našla.

Poté mě poslali domů s tím, ať si v úterý zavolám.

Druhý den ráno jsem vypadala jako předešlý den, fakt paráda. Jakmile mě sestra předala doktorovi, ihned mi řekl, že mám ještě ten den přijet. Jeli jsme odpoledne, neboť ráno tam byl jen krátce.

„No moc vás nepotěším. Nemáte skoro žádné červené, ani bílé krvinky. To nemluvím o destičkách.“ … řekl nějaká čísla, kterým jsem stejně nerozuměla. „Jste zralá na transfuzi.“ … čemuž jsem rozuměla velmi dobře. Vytřeštila jsem na něj oči, asi se chudák lekl.

„Ostatní krevní testy jsou v pořádku, ale musíme zjistit proč tomu tak je, takže zítra ráno nástup na internu.“ … hned začal vypisovat papíry do nemocnice, zatímco já nebyla schopná slov. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Já do nemocnice? To není možné! Nechci tam. Jsou tam nemocní a doktoři … špatná kombinace, aspoň pro mě.

Z mých pochmurných myšlenek mě probudil známý hlas. „Chcete nemocenskou ode dneška, nebo od zítra?“ … díval se na mě.

„Třeba od dneška.“ … pronesla jsem.

„Fajn, takže až vás propustí, přijdete hned sem.“ … usmál se a podal mi kartu.

Zvedla jsem se, šla jsem k sestře a potom vypadla tak rychle, jak to šlo. Nadávala jsem si, proč jsem tam lezla. Domů mě vezli naši. Cestou jsem si došla koupit pyžamo. Doma chudák můj muž nevěřil. Pomohl mi zabalit věci a slíbil, že pojede ráno se mnou on.

Než jsme došli ráno z parkoviště na interní ambulanci, byla jsem zničená a to bylo parkoviště za budovou. Chvíli jsme čekali, neboť jsme dorazili s předstihem.

Víte co mě nejvíc štve? Že se vás na to samé ptá každý doktor, přitom to mají napsané ve zprávě, kterou jsem donesla. Stačí si ji přečíst. No nic, pokračujeme. Doktorka mě také prohlédla, prostě to samé co udělal můj doktor. Poté mě odeslali na chodbu, ať tam počkám do příchodu sestry.

Ta nás zavedla na lůžkové oddělení. Lidi, my se ocitli v jiné době, to byste nevěřili!

Pamatujete ty staré nemocniční pokoje celé bílé, oprýskané zdi, okna, které netěsní, jsou zašlá a špinavá? Mezi okny chrastily železné žaluzie, podivně se pohybující. Topení žebrové, nenatřené, postele železné, každá jiná, barva už sedřená, no prostě děs. Stolek taktéž ten starý klasický železný. V pokoji byl ještě stůl překrytý ubrusem (asi nemusím psát jakým :-D) a k nim staré nepohodlné židle, každá jiná. Lino už také něco pamatovalo. Postele byly přikryty modrými igelity, samá díra. Já si myslela, že nás zavedla na nějakou půdu, kde mají muzeum, ale chyba lávky. 

Sestra sundala igelit z postele u okna a řekla mi, ať se převléknu, uložím věci a odešla. Já jen nevěřícně pokývala hlavou a poslušně jsem se začala převlékat s pomocí mého muže. Ten mi naskládal i věci do té malé skřínky, zbytek nechal v tašce. Já si odvážně vlezla na tu rozvrzanou pochybnou postel. Brzy se začali dít věci.

Přišla první sestra, která mi měla nabrat krev. Varovala jsem jí, že na tom nejsem dobře s žílami, což po několika neúspěšných vpiších pochopila, zavolala staniční sestru, která vyhodila slušně mého muže, neboť nebyly návštěvy. Rozloučil se a odešel. Ta se také několikrát netrefila, takže zavolali další sestru. Bezúspěšně. Když už jsem měla rozpíchané ruce i nohy, zavolali na odběry pro někoho. Sestra mi zavedla kanylu do jedné ruky. Poté pro jistotu i do nohy. Našla si i cestu k mé krvi. Byla jsem rozpíchaná, jako jehelníček.

Za chvíli přišla sestra s nějakými papíry, z kterých mi dávala přiblblé otázky ve smyslu, co jsem prodělala za nemoci a pomalu chtěla vědět i číslo bot :-D No chvíli po ní přišla i doktorka. Ta mi pokládala také otázky a sdělila mi, co mě čeká za vyšetření. Oznámila mi něco o odběru kostní dřeně v Ústí. Já jen vytřeštila oči. Poté odešla. 

Konečně klid. Vzala jsem si časopis, že si budu číst, ale další vyrušení. Už nebudu na pokoji sama. Přišel další příjem. Postarší pani s problémy se střevy. Sestřičky pobíhaly zase kolem ní. Jí naštěstí napíchli hned, protože dostala kapačky.

Byl čas oběda a představte si, že mi nikdo neřekl, abych si vzala svůj příbor. Přesně tak, také se divíte, co?

Naštěstí mi půjčila paní, neboť ona měla dietu a můj muž přijede až zítra odpoledne.

Odpoledne jsem dostala první krev, poté hned další, ale kapalo to až do noci. Aby toho nebylo málo, má spolubydlící hrozně chrápala a celou noc. To jsem ani netušila, že dokáže nějaká žena takhle chrápat. Ani můj muž tak děsně nechrápe. Tu museli slyšet snad i na druhé straně nemocnice. Jí se fakt muselo zdát, že je dřevorubec. :-D

No nějak jsem to musela překonat. Nad ránem, když jsem konečně usnula, přišly sestřičky. Tak brzo budí, to je děs. Mohlo být něco po páté. Nejprve nám měřily teploty. Má kolegyňka chrápala vesele dál. Obdivuhodné. Já se v nemocnici moc dobře necítím. Potom přišli na odběry. Mě ne. Výměna povlečení, jen kdo potřeboval. Upozornila jsem je na kapky krve, když mě napichovaly, ale ony jen mávly rukou. No tak nic. Poté přišla injekce B12, kterou mám už na doživotí.

Poté nám sestřičky oznámily, kdo kam půjde na vyšetření. Asi za hodinu si pro mě přišla sestra a vezla mě na polikliniku na sono a rentgen. Poté mě zavezla zpět na pokoj, kde jsem měla čekat na fibroskopii. Během chvilky přiběhla sestra, že jedu ihned do Ústí n. L.

Oni totiž měli podezření, že bych mohla mít leukémii, což mi řekla až doktorka v Ústí. Ale to předbíhám.

Všichni mě uklidňovali, že to nic není, Ať se nebojím. Přesto mě uvnitř něco varovalo. Nu což, o chvíli později už jsme frčeli do Ústecké nemocnice. Jela se mnou staniční sestra.

Tam mi opět odebrali krev, i když s menšími problémy než v Chomutově a to už jsem byla rozpíchaná, samá modřina a pořád oteklá. Poté mě usadili na chodbu a čekali jsme na paní doktorku. Brzy si mě vyzvedla a usadila u sebe v ordinaci. Byla neuvěřitelně milá a neustále mě uklidňovala. Už to mě mělo trknout. Vysvětlila mi celý proces. Nejprve přišla injekce na umrtvení oblasti hrudního koše. Nebylo to dvakrát příjemné. No a jinak si nemyslím, že by mě to nějak pomohlo, protože co přišlo po chvíli se ani nedá popsat. Snad to mohu přirovnat tomu, jako by vám chtěl někdo vytrhnout kost z těla.

Odebírání kostní dřeně z hrudi je jedním slovem hnus a už ho nehodlám podstoupit. Paní doktorka mi nabrala vzorky a díru zalepila. V tu chvíli jsem měla chuť po ní skočit a udělat jí to samé. Ona to určitě nikdy nemusela podstupovat, jenže to bylo citlivé, takže jsem jen ležela. Řekla mi, že každý reaguje jinak. Mnoho lidí má posunutý práh bolesti, což jim závidím. Já jsem asi cíťa. Chvíli jsme čekaly na první výsledky, které dopadly dobře. Na leukémii to nevypadalo, jak řekla doktorka. B12 na doživotí, což jsem ráda. Ostatní výsledky pošlou. Možná bych to sem neměla psát, ale každý je jiný. Přežila jsem to, ale byla šťastná, když jsme jeli zpět. Sice mi vadil každý hrbol, ale jeli jsme zpátky. Víte co je nejhorší? Že každý takový zásah do těla předem schvalujete. Raději si důkladně přečtěte, co vás čeká, až potom podepište. Až se svobodně rozhodnete.

Odpoledne jsem dostala další krev. Poté jsme měli klidný víkend, kdy nebyla žádná vyšetření a nechali nás dokonce i déle spát. Jen takové povinné nesmysly jako měření teplot, píchání injekcí, braní prášků a pani vedle měla pořád kapačky. Dokud je nedobere, nepustí ji. Ona si to však vybrala a v neděli jí pustili. Lidi jak já se těšila, že se konečně vyspím. To chrápání bylo příšerné. No prdlajs! V noci mi přivezli další chrápající ženskou. Pomooooc! Převezli jí z jiného pokoje, protože potřebovali pokoj pro muže. Ta naštěstí v pondělí odpoledne vypadla, ale ještě před tím jsem šla na onu zmiňovanou fibroskopii. Jistě chápete mou obavu. Ne to není přesné. Strachy jsem nemohla ani dýchat. Naštěstí tam byli moc milí. Nejprve mi vysvětlili, co mi budou dělat, poté mi sestra stříkla do huby sprej. Přesněji do krku. Fujtajbl. Musela jsem polknout a bylo to. Krk jsem necítila. Do huby mi strčili takovou umělou zarážku s otvorem na tu hadici. Teda kameru. Musela jsem si lehnout na bok a už mi cpali tu věc do krku. Dvakrát se mi zvednul žaludek, ale dobrý, ustála jsem to. Teda uležela. Sranda byla, když mi tam pustily vzduch, uf, ale dobrý. Nesmíte přestat dýchat, pak je ok. Vzaly si i vzorky, což necítíte. Pak už to jen vytáhly a já si všimla, že jsem slintala, jak bernardýn. Utřela jsem se a bylo to. Paní doktorka i sestřička mě pochválily. Poučily mě, ať dvě hodiny nic nepiju a nejím. Trochu mě pak bolelo v krku, jako při angíně, ale jinak v poho, to po nějaké době zmizelo.

Odpoledne jsem dostala jakési projímadlo a pak další, ale nějak to na mě nepůsobilo, až později.

V noci, vlastně ráno ve čtyři, přivezli nějakou mladou Vietnamku s teplotami. Nejhorší na tom bylo to, že jí doprovázel pár a ty tam zůstali a mleli a mleli, takže jsem se opět nevyspala.

Ráno jsem se umyla, nejedla jsem, takže jsem mazala do sprch, což byl hnus, to byste museli vidět. No musela jsem, když mě čekala kolonoskopie. Do vizity se nic nedělo. Byla velká vizita s primářem. Ten si mě poslechnul, prohmatal, juknul do papírů a řekl mé ošetřující doktorce, aby mě pustila domů, že už budu mít všechny vyšetření za sebou. Byla jsem štěstím bez sebe, ale když pak pro mě přišla sestra, přešlo mě to. Jely jsme jen výtahem nahoru, kde jsem čekala jen chvilku. Byla jsem hrůzou bez sebe. Dostala jsem injekce. Prý oblbovák na uvolnění, ale nějak mě to neoblblo. Zase ležení na boku. Na prst jsem dostala jakýsi skřipec a za chviličku to tam pípalo. Když přišla doktorka, cosi mi strčila do toho spodního otvoru a v klidu si prohlížela moje střeva. Hustý. Je to nepříjemné a ponižující. Alespoň pro mě. Zase ten vzduch. Bylo to jiné oproti fibroskopii. Raději to, než tohle. Také to bylo delší. No přežila jsem a jedu zpět dolů, kde mi oznámily, že kolem jedné jdu na gynekologii. Musela jsem opět do sprchy. Jakmile jsem se vrátila, mazala jsem nahoru. Hrozně se mi chtělo spát. Že by ta injekce? Naštěstí mě vzal jako první, před jednou paní. Rychle mě prohlédl, poté se ptal na nesmysly a přešli jsme na ultrazvuk, kde mi sdělil, že mám myom, který se zvětšuje. Fakt paráda. Nechal mě obléct a řekl mi, ať se k němu posadím. „Musíme udělat výškrab a děloha musí ven. Samozřejmě, až interna povolí, že můžete pod narkózu. Takže, až vás propustí, přijďte a domluvíme se.“

Doslova jsem na něj čuměla, jak puk. Neschopna slov. Byla jsem ráda, když jsem vypadla. Tohle snad není možné!

Nenechám se kuchat a už vůbec ne tady v té předpotopní a špinavé nemocnici. Dovezli mě na pokoj, já si lehla a nějak se mi spustily slzy samy od sebe. Neměla jsem ani chuť na oběd, který jsem měla na stole studený. Stejně se ty blafy nedaly jíst.

Schoulila jsem se na posteli. V tom mi přišla zpráva. Manžel mi psal, jestli jsem už po vyšetřeních, že má namířeno do nemocnice i se ségrou. Neodepsala jsem mu. Čekala jsem na doktorku. Nechtěla jsem mu říct, že jedu domů, zatím.

Manžel s mojí sestrou přijel dřív, než přišla doktorka. Škoda. Bylo po překvapení. Přišla, když zrovna dorazili. Pozdravila a usmála se na mě. „Chcete domu?“

„Jasně, že jo.“ … odpověděla jsem.

„Tak se pomalu sbalte a oblečte, já zatím připravím papíry.“ … odešla.

S úsměvem jsem se na oba vykulené podívala. „Jedu domů!“

Můj muž mi začal balit a sestra mi pomáhala s oblékáním. Pak jsme museli chvíli čekat, než přinese papíry. Tak jsme si povídali a jim sdělila, co jsem dnes zažila.

Když konečně přišla doktorka, vysvětlila mi co a jak. Za čtrnáct dní musím opět do Ústí na krev. Ujistila mě, že to nebude na odběr kostní dřeně. Také mi sdělila, že na gynekologii mohu pomýšlet až tak za půl roku. Dokud se mi to vše nespraví.

Mohli jsme vyrazit domů. Tam jsem se hned objednala k mému obvodnímu. Naši byli oba v práci, takže mě neviděli přijet. Bylo to pro ně překvapení. Líbilo se mi, že oba byli překvapeni, ale rádi.

Po odběrech v Ústí mi zjistili, že se mi vše vrátilo do normálu, takže mě opět čeká vyšetření a následně operace.

Co z toho plyne? Nelezte k doktorovi, najdou vám i to, co nemáte! :-D

Vaše J.R.